Rozhovor s paní Věrou

Kdy jste začala pozorovat, že se něco s Vaší maminkou děje? Že je něco jinak?
Teď, tady v zařízení maminka bude skoro rok v březnu, takže tak dva roky zpátky. Nejhorší bylo, než to člověk rozklíčoval, že za to nemůže, že je nemocná.

 

Jaké byly první projevy? 
Začalo to zapomínáním, když se to postupem času zhoršovalo, tak už se o sebe nedokázala postarat.

 

Předcházela tomu nějaká traumatizující událost?
Asi ne, takto přímo. Ale asi rok předtím, než se to začalo projevovat, absolvovala maminka operaci nádoru na prsu, což je dost stresující situace pro ženu. Jak o tom přemýšlím, říká se, že po narkóze člověk zapomíná, takže jsem to i možná přisuzovala tomu. 

 

Jak dlouho trvalo diagnostikování, že se jedná o Alzheimera? Co vše jste musely absolvovat?
Dlouho ani ne. Teď spíš přemýšlím, jaký byl impuls k tomu, že jsem mamku vzala na psychiatrii. Vlastně jsem ani nikdy nepřemýšlela nad tím, jak jsme se na psychiatrii dostaly. Vůbec si nevzpomínám, zda mi to někdo doporučil.

 

Kdo Vám pomohl zjistit, že je maminka nemocná?  Obvodní lékař? Specialista? Internet? 
Paní obvodní lékařka maminky byla taková specifická, tam jsem s mamkou nerada chodila. Spíš jsem si to sama zjišťovala na internetu. Nakonec, až paní doktorka na psychiatrii. Tím, že jsme spolu všichni bydleli, tak mamka byla vždy taková pohodlnější, vždycky si stěžovala, takže si toho člověk ani moc nevšímal, mamka toho nikdy moc nedělala, stěžovala si, že jí vše bolí, a tak musí stále sedět. Takže zjištění, že se něco děje, bylo postupný, nenápadný. Tím, že jsem se o chod domácnosti většinou starala já (vařila jsem, prala jsem, uklízela, starala se o zahradu), co umřel taťka, tak jsem tomu ani nepřikládala váhu. 

 

Jak dlouho jste měla maminku v péči, než jste začala hledat vhodné zařízení?
S mamkou jsme žili v jednom domě od smrti taťky přes dvacet let. Vlastně vždy jsem většinu obstarávala. A hledání vhodného zařízení začalo tím, že po skončení lockdownu jsme chtěli jet na dovolenou lyžovat, jako jsme jezdili před tím, a to už jsem věděla, že mamka nemůže zůstat sama. Nejdříve jsem se domlouvala s bratrem, zda by se o ni mohl postarat, ale to nešlo, ona by u něj nemohla být. Takže jsme si v Lůžkovém centru zajistili odlehčovací pobyt. Tak jsme se dle lékařských zpráv (to už probíhal i soud ohledně zbavení svéprávnosti) tehdy se sociální pracovnicí dohodli, že bude lepší, aby tady mamka zůstala. Protože dle zpráv, má u mamky nemoc rychlý progres a ona si špatně v zařízení zvykala. Mluvili jsme i o tom, že kdybychom ji sem chtěli třeba za tři měsíce dát, tak by mohl nastat problém. 

 

Jak se postupem času měnilo chování?
No, to bylo docela hrozný, to jsem se i dost nabrečela. Mamka začala být i zlá, stále si stěžovala na něco,  začala nás pomlouvat, že se o ni nestaráme, že stavíme barák, že se stěhujeme a ji necháváme samotnou doma. My jsme byli u sebe nahoře v ložnici a ona u sebe dole a telefonovala své sestře nebo mému bratrovi, že jsme odjeli a nechali ji tam samotnou bez jídla. Pak se to rychle přehouplo do fáze, kdy už si nedokázala ani jídlo ohřát. Říkala, že nemáme mikrovlnku, troubu neuměla zapnout. Když jsem jednou přišla ve chvíli, kdy dávala na plynový vařič rychlovarnou konvici a chtěla pod ní podpálit plamen, tak to už bylo takové dost děsivé. Ale to už jsme měli domluvenou pečovatelku a už skoro rok jí jezdila podávat oběd. Postupem času jsme přešli k tomu, že se jí obědy vozili. 

 

Jak reagovalo okolí, sousedé na projevy nemoci?
Mamka nikde nechodila, takže neměl kdo na to upozornit. Jen s paní z pečovatelské služby jsme to rozebírali. Já jsem z toho byla nešťastná a ona mě uklidňovala, že je to normální průběh nemoci. 

 

Co se dělo v rodině v době, kdy se nemoc projevila?  Sourozenci – rozpor či soulad? 
Ne, kvůli nemoci samotné rozpory přímo nevznikaly. Ale když jsem ji dala do Lůžkového centra na odlehčovací pobyt, tak její dvě sestry na mě nastoupily, co jsem si to dovolila. Ony se navštěvovaly sporadicky, kde všemu byl lockdown, takže si jen telefonovaly. S tou jednou občas, s tou druhou častěji, ta znala i diagnózu a s ní jsem i konzultovala některé věci ohledně chování mamky i svého chování. 

 

Jak jste to zvládala Vy osobně?
No, když jsem přišla s mámou na kontrolu na psychiatrii tak ve finále to poslední, co rozhodlo, že už nemůžu, tak bylo to, když mi paní doktorka řekla, že mi předepíše asi 4 druhy léků, jen když mě viděla. Já jsem si vůbec nepřipouštěla, že bych mohla být z péče o mamku unavená, nebo psychicky na dně, i když ke konci jsme se už tahaly o každé prádlo, o všechno, mamka mi tvrdila, že se nebude svlékat, že se nebude sprchovat, začala mít problémy s hygienou atd. – vše byl obrovský boj, který jsem já nedávala, oběma nám to bylo velmi nepříjemné.

 

S čím Vy osobně se nejhůř vyrovnáváte? 
Mám výčitky, že jsem se nezvládala o mámu postarat. Jenže chodím do práce a ona už nemohla být vůbec sama doma… Já vím, že ona by chtěla být doma, ale ona už vlastně neví, kde je doma, už si nepamatuje, kde bydlela, v současné době už nechodí, má problémy s hygienou, neumí telefonovat… 

 

Jaká byla maminka před nemocí?
No, hodně seděla, moje děti jí říkaly „sedící babička“. A když jsem chtěla, ať mi jde pomoct třeba na zahradu, tak to mně vyjmenovala, co jí bolí a pomoci nemůže, vařit ji nebavilo, občas vyžehlila, vyprala si věci a ve svých pokojích si uklízela, ale postupem času nedělala ani to. Povahově byla oblíbená, všichni ji měli rádi. Ona to měla trochu jinak nastavený, protože bydlela se svojí tchyní, s mojí babičkou, kterou jsem já měla ráda. A babička se starala o domácnost.  Prostě jsme si k sobě s mamkou nějak tu cestu moc nenašly. 

 

Máte nějakou událost ve spojitosti s nemocí, která Vám ulpěla v mysli, ať už úsměvná nebo vám nahání hrůzu? 
To ani ne..  Možná ta rychlovarná konvice na plynovém sporáku… neustálé přerovnávání věcí, ale to vůbec nebylo úsměvné.

 

Jaké měla povolání?
Mamka byla dětská zdravotní sestra v nemocnici. Takže se v práci dost naběhala.  

 

Jak to má maminka s pamětí, na co si vzpomíná?
Hrozný, tam není nic. Myslela jsem si, že bude zacyklená třeba v dětství a bude vyprávět, ale opak je pravdou. Ani si nevzpomíná, co měla k obědu, ani na dětství si nepamatuje, ani na vrstevníky. Jednou mi vyprávěla, že by chtěla domů. Tak jsem se zeptala kam domů a ona řekla na nádraží. Tam bydlela, když byla malá. Já jsem si ze začátku nemoci myslela, že blbne z televize, protože to byly pořád nějaké romantické seriály. A když jsem se s ní pokoušela bavit, tak mě okřikla, že si to nemůže pamatovat, proč, po ní pořád něco chci. Pak už jsem se taky stáhla. 

 

Jak probíhají Vaše návštěvy? 
Hrozný. Ještě, že je s mamkou na pokoji paní, která je tam teď čtyři nebo pět měsíců a shodou okolností jsem zjistila, že se mnou před lety pracovala ve stejném podniku. Takže návštěvy propovídám s ní. Mamka leží a kouká. Ona by chtěla vidět děti, ale už si nevzpomene, jak se jmenují. Jednou za ní přijela její sestra, tak mamce říkám „Měla jsi návštěvu?“ a ona na to „Ne, nikdo tady nebyl.“ A já „Vždyť tady teď seděla. Víš, kdo to byl?“ a ona „Moje maminka“. Je to strašně stresující.

 

Jak se s tím vyrovnáváte?
Asi už jsem to všechno obrečela. Vybrečela jsem se dostatečně. Takže teď už bych si přála, aby se netrápila, že to takhle řeknu. 

 

Kolik je mamce? 
84let

 

Jak dlouho tímto způsobem probíhá maminčina nemoc?
Celkově asi dva roky, takto intenzivně rok. I paní doktorka na psychiatrii říkala, že to má rychlý progres. 

 

Změnil se nějak Váš vztah?
S mamkou se celý život respektujeme, vřelejší vztah jsem možná měla k taťkovi. Já vždy ráda mamce pomohla, ale nejsem člověk, který by si sedl a hodiny si s ní vyprávěl. To mě teď docela mrzí, ale při starostech o dvě děti, nemocného manžela, velký dům se zahradou a chození do práce, to nešlo. 

 

Jak si myslíte, že na tom teď mamka je? Je spokojená? 
Nemyslím si, že je spokojená. Dokonce jsem se byla zeptat i pana psychiatra co do zařízení dochází, jak dál, protože já jsem z toho na nervy, nevím, jak se s ní bavit. On mi vysvětlil, že to tak musím brát. Ted měla třeba i období, kdy pořád brečela, ona celý život trpěla sebelítostí, takže teď se k tomu vrátila. A pan doktor mi vysvětlil, že s postupem věku i nemoci se toto všechno jen prohlubuje. Třeba teď již nechodí ani na jídlo do jídelny, protože se o sebe bojí, že upadne. 

 

A má mamka zájem o aktivizace nebo akce, které v domově probíhají?
Teď ji spolubydlící vytáhla, ať jde s ní na zpívání, tak mamka šla. Protože ona asi ani nevěděla, že tu je zpívání. A já, když jsem někdy přišla na návštěvu a dole se zpívalo, tak jsem se ptala, zda tam mamka je, a prý, ne nechtěla, leží v pokoji. Tak jsem za ní šla a ptala se, proč nešla na zpívání a ona „No mě to nikdo neřekl“. Teď jde o to, zda jí to nikdo neřekl anebo jestli řekla, že nechce, to nevím. 

Asi to není pro Vás vůbec jednoduché?
Naštěstí mám tři vnoučata, která mě rozptýlí. S mými syny a jejich manželkami i s bráchou jsme si to všechno vysvětlili a všichni víme, jak to je, že lepší to s mamkou nebude, že tohle je nejlepší, co jsem mohla udělat. Když mi paní Evička vypráví, že ji přijdou sestřičky koupat a ona brečí, že nechce, tak to dělala i doma, a na to já už bych neměla sílu. 

Jste spokojeni se službami LSCS?
Já jsem si ze začátku myslela, že ji budou více zapojovat do kolektivu. Ale pokud se mamky zeptají a ona řekne 10x ne, tak naprosto chápu, že ji pak již nepřemlouvají. Má teplo, je čistá, je najedená – co bych si mohla víc přát. Jinak jsem spokojená. A práci, kterou pečovatelky tady dělají, naprosto obdivuji. Pokaždé, když odsud odcházím, tak jsem vyřízená. A takových klientů tu máte víc.